Ahoj, tak abych se Vám představil:
Jmenuji se Garon a bude mi 3 a půl roku. Maminka je Americká stafordširská teriérka a tatínek asi Bandog. Takže nejsem čistokrevný, ale mě ani paničce to vůbec nevadí! Panička mě dostala jako vytoužený dáreček k narozeninám.
Doma u svých rodičů mít pejska nemohla, protože její bráška má alergii na srst, tak si mě panička přivedla do druhého domova, ke své babičce. Ta ze mě nejdřív žádnou radost neměla, nechtěla doma žádné zvířatko, natož pejska. Ale když už jsem byl donesen, neměla to srdce mě vyhodit.
Panička se dušovala, že se o mě bude starat tak, že babička ani nepozná, že doma nějaký pejsek je. A taky měla panička štěstí, byl jsem od štěňátka moc šikovný a učenlivý. Hned jsem pochopil, že venčení na koberci asi nebude to pravé ořechové a během pár dnů jsem se naučil chodit na noviny. Panička na mě mohla být (a taky byla) moc pyšná!
No, a po necelých dvou měsících (to jsem měl zhruba 4 měsíce) jsem si poprvé řekl, že chci jít ven. To byla panička nejšťastnější a moc mě chválila. Vždycky jsem za to, když jsem se vyvenčil venku, dostal nějakou odměnu. A tu si přece nenechá ujít žádný hafan, nemám pravdu?
Takže od té doby chodím jenom ven. Občas se stane (stejně jako lidem), že mi nesedne nějaké papání a dostanu průjem a když je zrovna panička v práci, tak to holt musím udělat v předsíni, ale za to mě panička nehubuje, ví, že mám s trávením trošku problémy, tak to vždy beze slova uklidí, pohladí mě a řekne mi, že se nic neděje. A tak jsem pomalu rostl. No, pomalu zrovna ne, vlastně to bylo jako z vody. Panička se ani nenadála a už jsem měl půl roku a nějakých 25kg. Byl jsem takový medvídek.
Panička se mnou denně cvičila na výběhu, kde jsme si potom hráli s ostatními pejsky na honěnou a na schovávanou. To byla legrace! Po takovém venčení jsem spinkal, jako když mě do vody hodí! A vidíte, vodu, vodu já tuze rád! Ale ne tu, která padá z nebe, ta je mi protivná. I kaluže obcházím jak baletka po špičkách, než bych si měl tlapku smočit. To nade mnou panička jenom kroutí hlavou.
Jinak miluju lidi, strašně moc! Jediné, co moc nemusím, jsou ostatní pejsci, ale to si se mnou panička dává práci, abych se odnaučil po nich vyjíždět. Vysvětluje mi, že to není hezké a že se to nedělá! Když prý budu hodný a budu poslouchat, dostanu vždycky něco moc dobrého, tak se snažím. Už mi to prý celkem jde! Nechci paničku zklamat.
A co mám taky moc rád, jsou ostatní zvířátka. Panička má doma kromě mě, ještě jednu fenečku, je to černá Německá ovčanda a jmenuje se Bára. Pořídila si ji se svým člověčím přítelem a teď taky mým druhým pánečkem. Je jí 2 a půl roku a jsme narozeni ve stejný měsíc, jen tři dny od sebe, ale já jsem o rok starší. Je to strašný divoch, v klidu neposedí, nepoleží, prostě úplný opak mě!
No, kromě Báry máme doma ještě potkanici Lucku, s tou si moc rád hraju, oňucháváme se navzájem, já ji občas olíznu, ale neublížil bych ji, nikdy! Je to moje velká kamarádka a je s ní nejvíc legrace (teda kromě paničky a pánečka). Pak máme ještě 2 Osmáky Degu, rybky, vodního kraba a dva papouchy. Prostě taková malá zoo. Ale je nám spolu moc krásně, protože se máme moc rádi. Tak to by bylo o mě na úvod asi tak všechno. Doufám, že se Vám budou moje stránečky líbit a budete je navštěvovat v hojném počtu! Tak zatím pac a pusu.
Garonek
|
